Garik_Avanesian

Garik Avanesian: Neobyčejný příběh jednoho fotografa

Potomek kavkazských horalů, dítě s foťákem na krku, ocelový magnát, kurátor světových výstav, fotograf a  průvodce životem lidí. To je Garik Avanesian. Jediný současný držitel titulu MFIAP v Česku a fotograf, který miluje Arménii, Bangladéš a lidské příběhy.

Gariku, člověk, který fotografií doslova žije a dělá pro ni tolik jako vy, musí mít i fotografické sny?
Ano, ty mám. Ale ani trochu se to nepřibližuje výjevu z nějaké fotografické výstavy. Moje sny jsou ryze organizační. S neutuchající pravidelností se mi opakují dva – jsem na výpravě, potřebuji ihned vyfotit neopakovatelný záběr a zjistím, že nemám foťák. Další sen je taky častý, něco je na mé výpravě organizačně špatně a já to nemůžu/nedokážu napravit. No a pak se vzbudím ve svém českém bytě a chvíli tápu, kde vlastně jsem. Tyhle sny nejsou zrovna inspirativní:-)

Svůj první fotoaparát jste dostal v 6 letech. Jaká byla vaše první fotka? Nebo ta, která vám uvízla v paměti?
První foťák byl taková hračka, z toho nevzniklo nic, co bych si pamatoval. Ale moje první výrazné vzpomínky na focení patří mému druhému fotoaparátu a  výletu s mámou. A taky se mi vybavuje fotka kolotoče – taková ta létající letadýlka a pocit naprosté svobody. Pak až v 8. třídě jsem nafotil hezké mraky. Tehdy jsem si fotky sám vyvolával a promítal kamarádům.  To je moje období, kdy jsem byl tvůrčí fotograf.

Čím vás fotografie tak okouzlila, že jste u ní zůstal celý život?
Jak už jsem říkal, v 8. třídě jsem byl tvůrčí fotograf a nebavilo mě se jen tak poflakovat. S kamarádem jsme viděli inzerát, že kinoklub v Baku hledá nové členy. Měl jsem udělat film na téma Jak se dělá umělecká fotografie. Takže jsem se přihlásil do fotoklubu, abych tam nasával inspiraci. Dodneška si pamatuji ten okamžik, kdy jsem tam poprvé vešel a uviděl úžasné velkoformátové fotografie jednoho ruského fotografa. Tehdy jsem si řekl, že toho chci dosáhnout. Tento fotoklub je pro mě dodnes důležitý a s mnoha lidmi jsem stále v kontaktu.

Baku jste musel opustit v roce 1988, bylo vám necelých 30 let? Jaké byly vaše „nové“ začátky?
Ano,  Baku jsem opouštěl jako fotograf, který – jako každý tehdy – fotil svatby, portréty, školy, školky a u toho jsem dělal svou volnou tvorbu. Moje poslední výstava fotek byla v roce 1991 a  fotit jsem začal zase až v roce 1995.  Odchod do Kazachstánu pro mě znamenal novou životní etapu. Stal jsem se obchodníkem. Vyráběl jsem fotografický materiál, vydával jsem noviny a knihy, měl firmu na drobnou stavební činnost a vlastnil jsem obchodní dům. V té době byla perestrojka  a atmosféra byla uvolněnější, takže podnikání začínalo bylo bez hranic. V “mém obchodním domě” jsme prodávali všechno od knih, ponožek až po televize, počítače, kopírky a auta. Z poloviny obchodního domu jsem udělal velkosklad. Nakupoval jsem zboží v Moskvě a velké zakázky posílal na Sibiř, kopírky a faxy jsem dodával pro všechny banky v Kazachstánu…

A co bylo potom?
Začalo mi být v Kazachstánu těsno. Zjistil jsem, že v Moskvě se dá vydělat mnohem víc peněz a tak jsem odešel do Moskvy. A tam jsem začal obchodovat s ocelí. Ale v roce 1994 mi státní podnik nezaplatil za velké dodávky a já jsem se rozhodl, že v zemi, kde se neplní závazky, nechci ani podnikat, ani žít. Všechno jsem prodal, sbalil si své dva kufry a odjel jsem do Prahy.

To byl rok 1995. Kam vedly vaše první kroky v Praze?
Ještě v Moskvě jsem koupil firmu i kancelář v Praze a tam vedly moje první kroky. 10 let jsem se po příjezdu do Prahy držel svého bussinesu s hutním materiálem. Ale příchod do Prahy pro mě byl zlomovou změnou. Krása Prahy mě okouzlila a jí si koupil nový foťák a a začal jsem zase fotit.

Takže z ocelového magnáta se znovu zrodil fotograf?
Víte, já jsem sice na nějakou dobu přestal fotit, ale duše fotografa mi pořád zůstala. To jsou vášně, které ve vás čas nezadusí. Takže byla jen otázka času, kdy začnu zase fotit naplno. Navíc jsem člověk, který když v něčem dosáhne naprostého vrcholu a zjistí, že nemá kam růst, tak o to ztratí zájem. V hutním bussinesu to nastalo a tak jsem v Praze začal vydávat časopis PHOTOART. Tento projekt nevyšel, ale svůj kulturní fokus už jsem neopustil.

Kdo je tedy Garik Avanesian dnes?
Dneska jsem fotograf, průvodce, lektor, kurátor, přednášející, vydavatel… To vše se zaměřením na fotografii – na její příběhy a lidský rozměr. Pokud  ve vás fotografie nevyvolá inspiraci k příběhu, není to dobrá fotka, ale jen dekorace. Fotka musí člověka podnítit k fantazii, přemýšlení a předat mu emoce a když se tohle všechno sejde, je to radost. Proto mě naplňuje kurátorská a vydavatelská činnost – představovat lidem opravdu dobré fotografy považuji za poslání.

Kterou z výstav považujete za zlomovou – pro vás, pro Česko?
Na dvě výstavy jsem opravdu hrdý a myslím, že byly zlomové i pro Českou republiku a milovníky fotografie. První byla výstava Sebastiã Salgada, brazilského dokumentárního fotografa a naprostou světovou špičku ve svém oboru. Další je ještě probíhající výstava Steveho McCurryho, amerického dokumentárního fotografa a autora slavné Fotografie afgánské dívky.

V Česku jste jediný žijící držitel titulu MFIAP – Mistr fotografie Mezinárodní federace fotografického umění. Většího uznání zřejmě nelze dosáhnout. Co nejraději fotíte, jaké je vaše oblíbené téma?
Já vlastně nevím, jak svůj styl pojmenovat. Nabízí se mi slovní spojení jak travel fotografie, humání dokument nebo taky street foto. V každém případě se snažím zachycovat lidi v jejich běžném životě. Jak bydlí, hrají si, baví se, prostě jak jsou sami sebou. Často kvůli svým fotkám cestuju –  na focení lidí miluji Arménii a Bangladéš a krajina mě nepřestává fascinovat v Kazachstánu.

Proč Arménie a Bangladéš? V čem je mentalita lidí odlišná, lákavá?
K těmto dvěma zemím mám vřelý vztah a to především proto, že lidé jsou tam vřelí. Jsou šťastní, otevření, upřímní, a pokud vy se k nim chováte stejně, nikdy vás neodmítnou. V Arménii jsou životní podmínky 1000x horší, než u nás, ale svým hostům dají vždy i  to poslední, co mají. K tomu mám respekt a úctu, a proto vždy, když jdeme na fotografickou návštěvu, mám sebou něco, co si nemohou vypěstovat, vyrobit –  pomeranče, káva, banány… I takovouto drobností jim chci vyjádřit dík, protože bez jejich “otevřených dveří” by mé fotky nikdy nevznikly.

Oslovujete své modely na ulici, nebo je fotíte tajně?
Tajné fotografování je pro mě tabu. Stejně jako nedokážu fotit  neštěstí. Já jsem ten typ fotografa, který raději ztratí dobrou fotku a pomůže v nesnázi, než abych to neštěstí “jen” dokumentoval. Vždy, když chci někoho  fotit, jdu za ním, povídám si s ním, snažím se být otevřený. Lidé vycítí, jestli jste k nim upřímní a pak opadne ostych, oni se uvolní a snímky jsou přirozené.  Pak můžu svobodně dělat, co mě baví – dokumentovat lidi v jejich nejběžnějších činnostech. Fotografie se stane dokumentem až za čas, třeba po 30 letech. Takže ano, moje práce má i dokumentární charakter.

Snažíte se při svých cestách za fotografováním jezdit na místa v době, kdy se tam děje nějaká událost? Nebo vás více přitahují obyčejné chvíle lidského bytí?
Jsou cesty, kde jedu fotit konkrétní událost. Ale musí to být – řekl bych – lidské svátky. Třeba doba, kdy se v Bangladéši  sjedou všichni muslimové, nebo tradiční český Masopust. To je nekonečná inspirace. Ale často se mi stává, že situace si najdou mě (stávka, demonstrace  atp.) To pak fotím na mobil jako reportér a dám fotku na facebook jako ilustraci události.

Na co si musí travel/street fotograf dávat největší pozor? Jsou nějaká obvyklá úskalí?
Mám jeden velmi praktický postřeh z mé poslední cesty. Měl jsem sebou fotografku a ta měla foťák a několik objektivů, která neustále střídala podle potřeby. Byl to zmatek a často jí proto dobrá fotka utekla. Já doporučuju mít 2 foťáky,  na každém jeden objektiv a pak jen podle potřeby jednoduše sáhnete po potřebném foťáku a čekáte na nejlepší okamžik. Náhradní baterie už neřeším, jednak dnešní baterky už vydrží opravdu dlouho a já už necvakám, ale čekám na ten nejlepší záběr. Takže 7 dní s jednou baterií pro mě není problém. Víte, ty technické věci si časem každý fotograf vyladí, ale podle mě je pro street foto nejdůležitější být  lidský, empatický a když vycítím, že si někdo opravdu nepřeje být focený, tak to nechám být. Stejně by z toho nebyla dobrá fotka. A taky pozor na gesta. Vždy si nastudujte, jaká gesta jsou pro místní urážlivá. Neznalost se vám může pěkně vymstít.

Vaše zkušenosti rád předáváte na workshopech v Česku, v zahraničí i na precizně naplánovaných cestách. Co vás na tom nejvíc baví?
Co mě nejvíc baví na workshopech  je, že můžu lidi a jejich fotografické dovednosti posouvat dál. Díky mě mohou snadno překročit etapu hledání a tápání – dokážu jim dát odpověď, technickou radu, umělecké doporučení… Ještě jiný rozměr pak mají moje fotografické cesty. Ty organizuju pravidelně pro omezený počet fotografů. Víte, já ta místa, kam jezdíme (Arménie, Bangladéš, Kazachstán…) dobře znám.  Jak říkají mí přátelé: „S Garikem jsou všechny dveře otevřené.“ Já vím, kdy bude mše, kdy zapadá slunce, zkrátka, kdy se děje něco běžně krásného. Bohužel v Česku chápou lidi workshop trochu jinak, než je jeho pravý smysl. V Americe lidé platí velké peníze za to, aby se dívali, jak dobrý fotograf fotí, učili se od něj, konzultovali s ním, nechali si radit. U nás přijdou lidi na workshop, sami si  začnou fotit a nechtějí se učit, nechtějí sledovat…. Je to škoda. Samozřejmě to nejde říct plošně, ale moje zkušenost je taková.

Nebojíte se, že když předáte své know how, zvýší se vám konkurence?
Co je to konkurence v umění? Absurdní pojem.  Vždy jde o umělce, jeho přístup, styl, emoce, povahu… Uvedu příklad, pokud by všichni fotografové dostali jeden snímek a měli s ním pracovat v postprodukci, tak nebude žádný stejný. Každý fotograf mu dodá jinou tonalitu, ořez, barvu… Každý umělec je unikát a podle toho je potřeba k tomu takto přistupovat. Je smutné, že doba, kdy fotoaparát stál stejně jako auto, měla podobný počet skutečně dobrých fotografů jako dnes, kdy fotí skoro každý a říká si fotograf. Snadný přístup k technice neznamená, že dobrým fotografem může být každý. Je to vyvážená kombinace talentu, technické zdatnosti a cílevědomosti.

Co říkáte na rivalitu mezi fotografy? Má vůbec smysl v umění soutěžit?
Vlastně už jsem na tuto otázku odpověděl. Umění by neměla být soutěž, ale spíše motivace a inspirace. Já mám dobrou fotografii rád a ještě raději talentované fotografy představuji světu. Rád si vyslechnu kritiku, znalou, která mi otevře oči, upozorní na chybu, posune mě dál. Bohužel doba internetu a masové lajkování, které vytváří nabubřelé fotografy zvolené z lidu, můj přístup nesdílí…

A ještě jedna otázka na závěr. Kde se vidí Garik Avanesian za 5 let?
Rok cestovat s foťákem, pak vydat knížku a dělat besedy. Tohle by se mi líbilo.

Pokud patříte mezi ty, kterým rozhovor nestačí a chtějí víc, pak se přihlašte na Garikův jedinečný workshop Street foto.